Vojenské - Trench Lighters

Zapalovače a válka



Od vynálezu křesadlového zámku po I. světovou válku


Zeptá-li se vás někdo, který ze čtyř živlů se vám vybaví současně s válkou a válečným uměním, zajisté mu odpovíte, že oheň. Historie zapalovačů, zdá se, takové spojení potvrzuje. Podívejme se hned na to, co sběratelé a historikové považují za vůbec první mechanické zapalovače a dozvíme se, že vynález křesadlového zámku střelných zbraní ve válečnictví stál přímo u zrodu těchto vzácných a sběrateli vysoce ceněných prvních exemplářů zapalovačů. Některé z puškařů a kovářů tehdy napadlo, když pistole dosloužila, využít alespoň pažbu a křesací mechanismus, opatřit pistoli opěrkami, aby mohla na stole stát a místo zničené hlavně, umístit třeba kovovou krabičku na suchý troud či doutnák, někdy ji ozdobili i jménem nebo iniciálami vlastníka. Hlaveň i mechanismus bývaly často uměleckým dílem a takto recyklované a upravené mohly jako stolní zapalovač sloužit celé věky.

Pistoli s křesadlovým zámkem si tehdy mohla dopřát jen nepočetná elita, tím cenějších je dnes pro sběratele těch pár zachovaných exemplářů zapalovačů z takových pistolí vzniklých. Ve dvacátém století se ke vzhledu křesadlové pistole vrátila u několika modelů stolních zapalovačů slavná anglická firma Dunhill a v horší kvalitě i někteří jiní výrobci zejména asijští

V pozdějších dobách se naopak válka a její účastníci podíleli na opačném procesu a ze zapalovače- luxusní a trochu kuriozní hračky bohatých se zejména díky francouzským vojákům v I. světové válce stala pomůcka stejně rozšířená a běžná jako třeba kapesní nůž.

Už během Krymské války v polovině 19. století byl na cestě zapalovače ze salónů šlechty do kapes obyčejných mužů učiněn významný krok. Netýkal se sice zapalovačů přímo, ale jejich příští rozšíření podmínil. Šlo o cigarety. Britští vojáci si během tohoto konfliktu osvojili do té doby ryze východoevropský zvyk kouřit tabák zabalený do papírových ruliček. Pro vojáka to bylo jistě praktičtější, než mnohem větší a těžší dýmka, která ruce až příliš zaměstnává.

Zvyk kouření cigaret se do konce 19. století nevídaně rozšířil a s ním i potřeba malého praktického zařízení k rozdělání ohně. Jistě, od poloviny 19. století došel nevídaného rozšíření další velmi důležitý vynález - tak zvané švédské nebo též bezpečnostní zápalky. Řada mechannických zařízení k rozdělávání ohně patentovaných ve druhé polovině 19. století však potvrzuje, že tu vedle zápalek stále zbýval prostor pro vynálezy a podnikání (za všechny jmenujme alespoň Vaudainův patent zapalovače z r. 1881 používajícího k získání jiskry poměrně složitý mechanismus, železo a brusný kotouček, nebo celou řadu variant kapslových zapalovačů, k zadržení jiskry pak byl obvykle používán doutnající široký knot bez paliva).

V roce 1903 vynalezl rakouský chemikbaron Karl Auer von Welsbach sloučeninu, která při komtaktu s drsným nejlépe zoubkovaným ocelovým povrchem vyprodukovala dostatečně silnou jiskru (předností proti již zmíněnému Vaudainovu patentu s brusným kotoučkem byl fakt, že už poměrně malá energie vložená do tření stačila ke vzniku uspokojivé jiskry). Firma Auer si nějaký čas podržela na feroceriový kamínek do zapalovače monopol a snad právě to je důvod, proč se mnohem industrializovanější České země, ani pozdější Československo s Rakouskem, toho času světovou špičkou v oboru zapalovačů co do invence a šíře nabídky, nikterak nemohou srovnávat.




  1. I.světová válka a "zákopové umění"


Od Auerova vynálezu brzy následovaného vylepšením zoubkovaného škrtacího pásku na zoubkované škrtací kolečko se zapalovače šířily Evropou takovou rychlostí, až řada států vycítila příležitost pomoci si k vydatnému zdroji peněz pro erár tím, že nový vynález jednoduše přiřadí k tabáku a zápalkám, které už daní zatíženy byly. Kolky v podobě měděného štítku pro ty nejobyčejnější zapalovače mají ve Francii, o níž v této historii především běží, letopočet 1911. Přehnané zdanění zapalovačů, kdy u lacinější produkce daň často přesáhla i výrobní cenu, odpovídalo všeobecné ztrátě soudnosti, atmosféře vypjatého nacionalismu a válečných příprav. S jakým výrazem ve tvářích asi francouzští daňoví úředníci sledovali, jak se vývoj obrací překvapivým a pro ně zcela nežádoucím směrem.. Je ironií, že právě válečnému běsnění a absurdně vysoké dani vděčíme za jeden z nejpůsobivějších typů zapalovačů, jaké lze sbírat. Vznikaly nádherné funkční kusy vyrobené z matic, vytepaných mincí, přesek pásků, knoflíků, nábojnic , zbytků mědi a mosazi, starých olejniček a hodinek, ventilků kol a jejich čepiček ... zkrátka ze všeho, co bojiště poskytovalo. J. M. Clark píše ve své knize Collectible Lighters (Sběratelské zapalovače, vydal Flamarion v. r. 2003), že zapalovače byly pro vojáky samozřejmě především předmětem denní potřeby, vedle toho však i vítaným přivýdělkem k žoldu, památkou pro ně samotné i pro jejich blízké v zázemí. Na barácích za liniemi byla dokonce zakládána jakási výrobní družstva. Představa finančního úředníka, jak se vojáky pokouší za jejich nezákonné počínání postihnout, působí směšně. Během války se našli výrobci, kteří některé součástky vojákům levně dodávali, hlavně trubičky s ozubeným ocelovým kolečkem a pružinkou, ale i ploché kovové kroužky ve tvaru mince obvykle s nějakým vlasteneckým motivem. To vysvětluje, proč se některé vlastenecké motivy opakují na zapalovačích, které se ostatními částmi např. maticí tvořící základ zapalovače, liší. S použitím takových předpřipravených částí zkompletoval voják svůj zapalovač ještě snáz, vždyť právě část s kolečkem a pružinou by se " na koleně" vyráběla velmi obtížně.

Autoři knihy The Legend Of the Lighter (Ad a Alice van Weert, Joop Bromet, vydal Abbeville Press v. r. 1995) vidí představu vojáka kutícího v dešti kulí a střepin něco na svém zapaovači jako příliš romantickou. Podle van Weertova názoru byla velká část takových "zákopových" zapaovačů vyrobenna civilisty žijícími poblíž bojové linie a posléze vyměněna s vojáky za jejich příděly. V této souvislosti doporučuji pečlivě zpracované francouzské webové stránky s obrázky všeho od vojenských přídělů cigaret a tabáku přes vojákům přidělované zápalky po zapalovače se znaky jednotlivých armádních jednotek a jednotek cizinecké legie (http://www.symboles- et-traditions.fr/articlesmembres/targui/tabac-accessoires/page-tabac.htm).

Ani Clarkovo, ani van Weertovo tvrzení nejspíše neplatí absolutně, je ovšem pravděpodobné, že většinu"zákopových" zapalovačů skutečně vyráběli nebo dotvářeli vojáci., vždyť do války narukovali třeba talentovaní rytci a na těch nejkrásnějších kusech lze jejich nadání, šikovnou ruku a pozorné oko dodnes možné obdivovat.



  1. II.světová válka a její "zákopové umění"


Také za II. světové války vznikalo "zákopové umění", ale jako šlo o úplně jinou válku s jinou strategií, vedenou jinými zbraněmi, válku s rychlými přesuny armád a pohyblivější linií fronty, tak je i "zákopové" umění II. světové války odlišné. Liší se materiály, tvary, pečlivost zpracování a čas věnovaný jednomu kusu i množství "zákopových" zapalovačů vůbec. Zatímco v I. světové válce vojáci používali hlavně mosaz a měď, válečný průmysl II. světové války spotřeboval veškeré kvalitní kovy na výzbroj a výstroj, takže i výrobci sériových zapalovačů museli přejít k náhražkám a to i luxusní firmy jako Dunhill, Parker nebo Dupont. Dočasné nahrazení kvaitních kovů hliníkem a některými slitinami mělo i některé pozitivní důsledky, jedním z takových kladných dopadů zmiňovaného nedostatku mosazi, mědi apod. bylo zdokonalení techniky opracování a povrchové úpravy hliníku - toho bylo třeba z neopravitelných letadel všude dostatek a cena byla nízká. Hliníkové zapalovače vytvořené vojáky za II. světové války jsou typické především výzdobou povrchu. Měkký materiál, se nímž se snadno pracovalo vojáky přímo vybízel k rytí. Technika vyřezávání tělesa zapalovače z jednoho bloku dávala vzniknout nejroztodivnějším tvarům, ať už měl autor přebytek materiálu a fantazie, nebo byl naopak limitován tvarem kousku, z nějž zapalovač tvořil.

Jedny z nejkrásnějších exemplářů svázaných s II. světovou válkou v mé sbírce nebyly vytvořeny vojáky, nýbrž zručnými italskými kuchaři Rommelových afrických jednotek a to z mincovního stříbra. Aby se po válce vůbec mohli vrátit zpět do Itálie, nechali se tito Italové najmout Americkou stavební firmou na práce v Saudské Arábii. Aby v táboře utloukli čas a trochu si přivydělali, dělali vedle jiných věcí například nábytku na objednávku i nádherné ručně ryté stolní zapalovače ze stříbra.




Dotváření sériových modelů a zapalovače dodávané armádě


Po II. světové válce přestaly "na koleně" zhotovené "zákopové" zapalovače vznikat úplně. Udrželo se rytí do povrchu sériových zapalovačů, které byly jednotkám dodávány, třeba do amerických zapalovačů zippo během konfliktů v Koreji a Vietnamu. Pozor, aukční stránky jsou dnes plné zaručeně pravých zapalovačů zippo z Koreje a Vietnamu. Podvrhů je tolik, že zakoupení autentického kusu vyžaduje trochu času. Nejlepší stránky věnující se srovnání detailních fotografií autentických zapalovačů Zippo rytých americkými vojáky s padělky podnikavých Asiatů najdete na následující : http://vietnam.zippo.free.fr/fake.htm.

Sběratelsky zajímavé jsou i zapalovače s emblémem vojenské jednotky typické pro francouzskou armádu, cizineckou legii i policii. Na této adrese jich najdete desítky: http://www.symboles-et-traditions.fr/articlesmembres/targui/tabac-accessoires/page-tabac.htm

Také americká námořnická zippa s vyrytým obrysem a jménem lodi, na které námořník sloužil, stojí za pozornost.

Úspěšnou prodejní strategií se poslední dobou stává psaní slova "vojenský" snad úplně před vše. "Vojenských" zapalovačů jsou u nás plné aukční stránky, proto podotýkám, že pokud je mi známo, byly vojákům čs. armády dodávány jen zápalky. Sháním se po důkazu, že zapalovače byly dodávány třeba alespoň čs. důstojníkům, ale zatím jsem neobjevil žádný dokument, který by takovou skutečnost dokládal. Pokud o nějakém víte, kontaktujte mě, prosím.

Zatím mám důkazy jen o tom, že zapalovače zařadily do své výstroje armády nejbohatších států. Za II. světové války "fasovali" zapalovače vojáci američtí a němečtí,později za konfliktů v Indočíně a Alžírsku vojáci francouzští. Američané používali za II. světové války většinou zapalovače Bowers - firma se starala téměř o dvě třetiny armádních zakázek. O zbývající prostor se postarala firma

Zippo a snad ještě další výrobci. Do vedoucí pozice se firma Zippo posunula teprve za konfliktů v Koreji a Vietnamu. Němci používali jednoduché hliníkové zapalovače ve tvaru válce s oddělovacím víčkem, které bývalo zpravidla na závit. Od roku 1943 potom zapalovače Leitz

taktéž s víčkem na závit (firma produkovala též fotoaparáty Leica). Francouzští důstojníci během války v Indočíně (1946 - 1954) byli vybaveni speciálním benzínovým modelem od firmy Drago, šlo o dobový benzínový model, na

který poskytla licenci firma Dupont a na rozdíl od normální Dupontovy produkce byl zapalovač z jedné strany opatřen mapou Indočíny v podobě draka. V padesátých letech se se zmíněnou mapkou Indočíny v podobě draka vyráběl i první plynový model Dupont. Řadoví vojáci měli velmi často jednodušší benzínový model od firmy Drago z Nice.

Plynové zapalovače Dupont a zapalovače Zippo z války ve Vietnamu jsou asi to poslední, co lze k tématu dodat. Dnes se vede více válka protikuřácká a je velmi nepravděpodobné, že některá z moderních armád se o cigarety a zapalovače pro vojáky bude ještě kdy starat...




Pár slov o autenticitě


Naposled téma, kterému se dnes bohužel vyhnout nelze. Je samozřejmé, že zapalovače vyrobené "na koleně", nebo jednoduchým dílenským postupem lze dnes stejně snadno vyrobit znovu. Právě mezi "zákopovými" zapalovači najdeme nejvíce podvrhů a současně s tím, jak hodnota originálů rok od roku roste, je i podvrhů stále více. Pokud autor podvrhu je zručný řemeslník a nedopustí se nějakého historického omylu, není téměř způsob, jak dobře udělaný podvrh od autentického zapalovače poznat. Obvykle si ale lze všimnout něčeho, co nás upozorní, že se zapalovačem je cosi v nepořádku - chybí jakákoliv patina i na těžko přístupných místech, řemeslné zpracování je nižší kvality, detaily nejsou začištěné, některé části jsou ohlazené, jiné naopak působí, jakoby se jich ještě nikdo nedotkl. Také prodejci, kteří přicházejí každý týden s větším množstvím výhradně "zákopových" zapalovačů jsou podezřelí. Obzvláště když se některé motivy a nápady, popř. použité součástky a materiály opakují na více zapalovačích z jejich nabídky. S trochou trpělivosti a opatrnosti se lze nepříjemným překvapením vyhnout.



Pozn.: vybral jsem jen několik fotografií, pokud vás zapalovače zajímají, navštivte moje stránky http://benzinaky.com.



Literatura:

Juan Manuel Clark - Collectible Lighters (Flammarion, 2002) The Dunhill Petrol Lighter A Unique Story - Davide Blei, Luciano Bottoni (Dunhill, 2004) G. Broesan - 1000 Feuerzeuge (Broesan, 1995) G. Broesan - Neues uber Alte Feuerzeuge (Broesan, 2003) S. Schneider, G. Fischler - Cigarette Lighters (Schiffer. 1996) Ad van Weert - The Legend of the Lighter (Abbeville Press, 1995)