Výrobci od A do Z

Patnerské projekty:




 

Níže je abecední seznam výrobců, které se mi zatím podařilo na stránky přidat. Není zdaleka dokončený,  k výrobcům, kteří už tu jsou doplňuji jednotlivé modely nebo  a informace, které u nich ještě chyběly.

http://mojeaukce.com/Moje_Aukce.html
Bookmark and Share

Nedávno jsem kontroloval, jestli je moje stránka pod heslem "zapalovač" vůbec na Googlu k nalezení. Na prvních místech jsem samozřejmě našel českou verzi wikipedie. Kdybych heslo "zapalovač"  neotevřel, mohl jsem dál pokládat českou verzi wikipedie za celkem spolehlivý zdroj informací v oborech, o kterých nevím nic nebo velmi málo a nemusel jsem se obecnou historií zapalovače tady na stránkách zabývat. Zpracování tohoto hesla na wiki mi ovšem připadá  jako neumělá reklama na Zippo. S vědomím, že autor dostal od Zippa nebo někoho z jeho prodejců zaplaceno bych se snad smířil snáz, než s představou, že ji autor zmiňuje jen z neznalosti a naivity. Cituji:

"Nejznámějšími benzínovými zapalovači jsou výrobky značky Zippo, které jsou pro jejich uživatele zárukou kvality. Firma poskytuje na veškeré svoje zapalovače doživotní záruku".

Jsem přesvědčen o tom, že pokud chci něco publikovat na Wikipedii, měl bych si zachovat odstup a objektivitu. Proto se také nebudu snažit editovat heslo zapalovač na wiki. Následující text bude totiž ovlivněn mým osobním pohledem a vkusem, vynálezy a výrobce, které vývoj zapalovače ovlivnily mohu vidět jinak a přisuzovat jim jinou důležitost, než někdo jiný, pokud by měl  zpracovat stejné téma.   Osobně mi například přínos barona von Welsbach, který v roce 1903 patentoval kamínek do zapalovače, nebo Marcela Quercii, který uvedl na trh první plynový zapalovač a nakonec i jeho otce který přišel s elegantním zapalovačem s odklápěcím víkem už v roce 1911, připadá větší, než přínos G. G. Blaisdella, zakladatele firmy Zippo. Blaisdell byl geniálním obchodníkem, a firma Zippo může být zmíněna jako příklad skvělé marketingové strategie a důležitosti image pro úspěch značky na globálním trhu, z hlediska spolehlivosti však nepřišla s ničím převratným a co se týká technických inovací, konzervativnější firmu stěží najdete. Vezmu to trochu obecněji, takže se neomezím jen na zapalovače používající kamínek, ale stručně shrnu vývoj přenosných pomůcek k rozdělávání ohně od nejstarších dob.





V pohádkách  a příbězích každého divošského kmene, v mytologii nejstarších civilizací, v náboženství, mystice i alchymii středověku, tam všude měl oheň výsadní postavení. Vážnosti se těšili bohové a heróové, kterým podle bájí lidé za oheň vděčili a stejně i ti, kterým bylo uloženo jej střežit, od kmenových šamanů po římské pany vestálky. Krb  je středobodem maloměšťákových představ o rodinném štěstí a  ono čím dál spiklenečtější "Máš oheň?"  kuřáckého bratrstva překonává mezilidské bariéry i v dnešní individualistické době.

  V historii lidského druhu jen stěží najdeme zásadnější událost nad ovládnutí ohně. Už pouhá schopnost oheň udržet a přenášet, když se společenství stěhovalo, znamenala nedocenitelnou výhodu člověka nad okolním prostředím, teplo, ochranu před šelmami i možnost  konzervovat maso. Ale bylo to teprve umění oheň rozdělat, co učinilo z člověka skutečného pána tvorstva.

  Vynálezy na cestě od třecích dřívek k modernímu piezoelektrickému zapalovači a osobnosti, kterým za ně vděčíme, shrnuje vynikající publikace The Legend Of The Lighter (text Joop Bromet, fotografie Ad & Alice van Weert 1995 VK Publishing Naarden, Holandsko), ze které na následujících řádcích především vycházím.

 

  Nejstarším lidem pravděpodobně zpočátku pomohla náhoda, když se naučili rozdělávat oheň třením dvou dřívek popřípadě jiných materiálů, které byly v jejich okolí dostupné (Eskymáci například používali mroží zub). Další štěstí je potkalo, když si všimli, že pomocí kousků pyritu (kyzu železného) lze vykřesat jiskry. Kolem roku 1000 před Kristem si lidé osvojili výrobu železa, tou dobou se ustálil způsob rozdělávání ohně, který pak lidstvo provázel větší částí psané historie až do doby poměrně nedávné. Železná ocílka, kousek křemene a suchý hořlavý materiál, na který dopadaly jiskry vzniklé křesáním předešle zmíněných pomůcek, sloužily velké části světa ještě dlouho potom, co nové poznatky v chemii a fyzice umožnily rozdělávat oheň jiným způsobem.

   K rozdělání ohně však pouhá ocílka nestačila, stejně důležitý byl i hořlavý materiál, na který jiskry dopadaly a který měl oheň co možná nejlépe zachytit a udržet. Ve vlhkých evropských  podmínkách nebylo snadné najít materiál, který by byl vždy po ruce. Vyhovovala houba rostoucí v německých lesích v okolí Neustadtu, její těžba a vývoz hrály v hospodářství oblasti důležitou roli. To vše (ocílka, křemen i troud) se nosilo v příhodném pouzdře, které co nejlépe odolávalo vlhkosti, materiál a zpracování odpovídaly možnostem majitele, od prostých krabiček ze dřeva nebo rohoviny po výrobky ze slonové kosti, exotického dřeva, nebo  ušlechtilých kovů. Takové krabičky se začaly objevovat zhruba kolem roku 1600, od průmyslové revoluce se objevují i ve více či méně mechanizované podobě s vysouvacím troudovým knotem popřípadě i s mechanickým křesadlem.

    Ocílku a  křemen používaly i staré pistole v první polovině 17. století, když měla pistole vadu hlavně, stále bylo možné ji používat jako zapalovač, kováři často rozbitou hlaveň nahradili pouzdrem na troud. Historikové a sběratelé tyto recyklované pistole jako nejstarší rozšířené mechanické zařízení k rozdělání ohně považují za první zapalovač. 

Ze světa stojí za zmínku nádherná japonská pouzdra netsuke, která se používala k přenášení potřeb k rozdělávání ohně, ale i tabáku, prostě všeho, co mělo zůstat suché a být okamžitě po ruce. Číňané využívali k rozdělání ohně i znalostí optiky, takže třeba výstřel z děla, který ohlašoval poledne, byl v některých městech způsoben paprsky slunce usměrněnými čočkou tak, aby v přesně stanovený moment zapálily střelný prach.

  Ocílka, křemen a troud zůstaly rozšířeným nástrojem k rozdělání ohně až do počátku 20. století. Jestliže se od osvícenské doby stále častěji objevovaly i jiné prostředky  k rozdělání ohně, jejich vynalezení bylo doprovázeno změnou pohledu na oheň samotný - od antiky přetrvávající pojetí ohně jako jednoho ze čtyř základních elementů bylo nahrazeno dnešním pojetím ohně jako jednoho z projevů tepla, ketrý je možno vyvolat chemickou reakcí. Objasnění vztahu mezi kyslíkem a hořením spolu s dalšími poznatky a experimenty (A.L. Lavoisier) připravilo půdu pro vynálezy zařízení sloužících k rozdělávání ohně na konci 18. a v 19. století.

   Jedním z takových vynálezů byl Dobereinerův zapalovač  pojmenovaný po profesoru chemie na univerzitě v Jeně a Goethovu příteli. K zažehnutí vodíkových plynů vzniklých reakcí kyseliny sírové a zinku se používala platina. Od  roku 1823 se těchto stolních zapalovačů vyrobilo přes dvacet tisíc, což je vysoké  číslo uvážíme-li, že si je mohli pořídit jen páni disponující kuřáckým salonkem nebo aspoň vlastní pracovnou. Zpočátku byly ze skla, aby bylo možno chemický pochod pozorovat, později se vyráběly i z jiných materiálů, ale nebyly úplně bezpečné a čas od času s fatálními následky explodovaly. Bezpečnější alternativa už naštěstí existovala, pístový zapalovač bratří Dumontierů vylepšený na přelomu 19. století dalším Francouzem Josephem Molletem. Prudkým stlačením se plyn v pístu zahřál na tolik, že zapálil troud na špičce pístu. Těžko říci, zda šlo o původní francouzský vynález, nebo o adaptaci způsobu rozdělávání ohně známého v jihovýchodní Asii,  kde se stejným způsobem odedávna používal píst z bambusu.

  Paralelně se zmíněnými vynálezy se vyvíjely zápalky od nebezpečných a zdraví škodlivých zápalek využívajících bílý fosfor objevený hamburským alchymistou Henningem Brandem už v roce 1669 po bezpečnostní (švédské) zápalky využívající červený fosfor.  "Sirky" - dřevěné třísky s konci omočenými v síře byly ale známy už starým Římanům. První novodobé zápalky s bílým fosforem zvané "turínské svíčky" se v Itálii objevily na konci 18. století. Vysoká hořlavost bílého fosforu měla na svědomí časté samovznícení, stačilo zapomenout takové zápalky na chvíli na slunci. Zápalky z bílého fosforu mohly být konečně v Evropě zakázány v roce 1912, kdy už se vedle nich více než padesát let používaly tzv. bezpečnostní zápalky s fosforem červeným pro své masové rozšíření a nízkou cenu mnohými považované za jeden z nejdůležitějších vynálezů 19. století. Na světové výstavě v roce 1855 je představil švédský inženýr Johan Edvard Lunstrőm. Úspěch byl obrovský a Švédsko pak ovládalo toto průmyslové odvětví dlouhá léta.